stručná historie vojenské konzervatoře

Vojenská konzervatoř vznikla, jako Vojenská hudební škola , v roce 1923    na základě rozhodnutí velení armády za účelem výchovy nových, mladých vojenských hudebníků. Stala se tak nejstarší vojenskou střední školou v nové republice. Za svoji osmdesátiletou existenci vychovala více než 5000 hudebníků .

Postupně škola působila v řadě míst Československa. Po svém založení v roce 1923 do roku 1939 a po obnovení činnosti v roce 1946 do roku 1950 byla místem působení Praha; nejprve Pohořelec, potom Karlín. V padesátých letech (1950 – 1953) byle umístěna na Slovensku ve Spišském Podhradiu. A po pětiletém působení v Liberci (1953 – 1958) se stěhuje, tentokrát definitivně, do Roudnice n.L.

V době svého založení byla škola dvouletá, v roce 1948 bylo zavedeno studium tříleté a v roce 1960 čtyřleté zakončené maturitou, takže v roce 1964 opustili školu první maturanti. Dalším zlomem bylo zavedení šestiletého studia, nejprve jako studium při zaměstnání (1986), později jako řádné denní (1997) – první absolventi této formy opustili školu v roce 1999.

V roce 1991 byla Vojenská hudební škola přejmenována na Vojenskou konzervatoř.

Velitelé Vojenské konzervatoře, dříve Vojenské hudební školy:

Prokop Oberthor (1923 – 1925), Petr Teplý (1925 –1931), Alois Mach (1931 – 1935) , Jan Uhlíř (1935 – 1939), Jindřich Praveček (1946 – 1948), Hynek Sluka (1948 – 1950), Rudolf Urbanec (1951 – 1952), Bohuslav Rychtařík (1952 – 1957), Metod Přikryl (1957 – 1973), Zdeněk Sviták (1973 – 1989), Jaroslav Zeman (1989 – 1993), Jiří Křen (1993 – 2001), Milan Koršo (2001 – 2003), Rostislav Domorák (2003 - 2008).

Za dobu existence se mezi téměř 5000 vyřazenými hudebníky objevila řada osobností, která svou činností přesáhla „hranice vojenského světa“. Každému, alespoň trochu se o hudbu zajímajícímu člověku, říkají něco jména Karel Valdauf či Miroslav Kejmar (sólista České filharmonie). V povědomí ale jsou i další osobnosti hudebního světa – Karel Šindelář,Jindřich Brejšek, Karel Bělohoubek. Střední a mladší generace zná jména Oto Baláž, František Hönig, Jan Neckář, Luboš Malina. Na scéně národního divadla působí Aleš Briscein, řadu let působil jako ředitel symfonického orchestru v Karlových Varech Zdeněk Janda ; v rozhlasových pořadech se setkáme se jmény Jiřího Dolejšího či Jiřího Holoubka. A podíváme-li se na hudební tělesa v České republice nenajdeme jich mnoho, kde se nesetkáme s absolventem této školy. Vejvodova dechovka byla složena z vynikajících hráčů Ústřední hudby AČR. Vzpomeňme na Velkopopovickou Kozlovku, Moravanku, Eliáškovu Zlatou muziku a další. Nezanedbatelná je i pedagogická činnost absolventů školy. V celé řadě míst zastávají funkce ředitelů základních uměleckých škol (nemluvě u učitelích), setkáváme se s nimi na jiných konzervatořích (kromě toho, že jsou samozřejmě pedagogy na „své alma mater“).

Ani žáci školy nedělají škole ostudu, ba naopak. V soutěžích konzervatoří se ve svých kategoriích vždy umisťovali na čelných místech.

Je tedy vidět, že Vojenská hudební škola, Vojenská konzervatoř byla v každé době, v každém místě působení neodmyslitelnou součástí společenského života. A je zřejmé, že také vždy byla, jako v jiných zemích vyspělého světa, neoddělitelnou od života vojenského.